S e svými třemi tisíci dvaasedmdesáti fotoelektrickými buňkami a šesti syntezátory, to všechno řízené mikropočítačem, je zeď Jacquese Serrana nejpodivnějším hudebním nástrojem. Abyste na něj mohli zahrát, nepotřebujete žádné učení: stačí se kolem zdi projít - a je z vás skladatel i interpret.

          Stěny mají uši, to je stará vesta. Ale ještě jsme neviděli žádnou stěnu, která by měla ústa, oči a uměla zpívat. Kouzlem elektroniky a počítačů se však podařilo i to. Hudební zeď, kterou vynalezl mladý francouzský skladatel Jacques Serrano, se poprvé představila veřejnosti v marseilleském metru při zahájení provozu druhé linky v březnu 1984.
          Na stanici Castellane si cestující, kteří procházeli kolem podivné zelené stěny, najednou s překvapením uvědomili, že slyší moderní hudbu, jejíž rytmus odpovídá rytmu jejich kroků. Někteří se zastavovali, vraceli se zpátky, znovu a znovu přecházeli kolem zdi, mávali rukama, vyskakovali do výšky. A každý jejich pohyb vyvolal novou melodii. A co bylo ještě podivnější, každé jejich opakované gesto vytvářelo zcela odlišnou, novou hudební frázi. Den co den se Marseillané, kteří jinak spěchají do práce nebo z práce, zastavují, aby si zahráli na ten podivný nástroj, který má ještě podivnější název - prostorově hudební interakce.
          Jacques Serrano jej zvolil proto, aby zůstal co nejblíže své výchozí myšlence: vytvářet zvuk pohybem a prostorem. "Jsem hudebníkm který sochá prostor," vysvětluje. Hudebni zeď nepatří mezi tradiční hudební nástroje, na které se člověk musí nejdřív naučit hrát. U prostorově hudební interakce jsou vztahy skladatele a interpreta k hudbě docela jiné. Chodci hrají na zeď, sami zvuky vytvářejí. Nejsou to už pasivní konzumenti, vychutnávající dílo z pohodlného křesla. I když jsou pány události, nemají vliv na obsah této zvukové promluvy. Jsou kdesi na poloviční cestě od dirigenta k hráči orchestru. Ostatně skladatel také už není úplným pánem svého díla, jakmile je dokončí a odevzdá interpretům. Jacques Serrano se koneckonců neoznačuje za skladatele, nýbrž spíše za hudebního choreografa. "Nezajímá mě ani tak hudba," říká, "jako její vztahy k prostoru a času."
          Hudební zeď tvoří 48 panelů o velikosti 50 krát 50 centimetrů. Každý panel obsahuje 64 fotoelektrické buňky, je tu tedy celkem 3072 senzorů. Světelné variace zachycené buňkami každého panelu jsou multiplikovány a vysílány do paměti počítače. Ten analyzuje stav panelů, citlivých na světlo, a ovládá řadu šesti syntezátorů zvuku. Syntezátory mohou vytvořit 72 různých zvuků (tónů). Zbývá pak už jen vyrobenou hudbu zesílit a vysílat ji reprodutory.
          Skladatel vloží do paměti počítače jednotlivé fráze, odpovídající skladebnímu systému. Přechodem kolem zdi mění chodec intenzitu světla zachycovaného fotoelektrickými buňkami. Registrované informace pak procházejí specifickým programem, který uvádí zcela náhodným způsobem do činnosti řadu syntezátorů. Takže vlastně ani "sladatel" nikdy neví, jaká hudba z reproduktorů vyjde.
          Je však také možno náhodný aspekt díla potlačit. V tom případě stejný pohyb před zdí vyvolá stejnou melodii vždy znovu a znovu. Tento způsob použití otevírá rozsáhlé možnosti - třeba při hudební terapii. Zeď může skvěle posloužit při rehabilitaci lidí, jejichž pohybové ústrojí je postiženo. Opakováním pohybů před hudební zdí a srovanáváním melodií, které tak vyvolávají, mohou pacienti sledovat, zda se jejich pohyby zdokonalují.
          Bylo by rovněž možno uspořádat přístroj tak, že by kolemjdoucí hráči "dokonale reprodukovali" třeba Beethovenovy klavírní sonáty, pokud by byly předtím vloženy do paměti počítače. Jenže Jacques Serrano takové snahy rázně odmítá. Nechce udělat ze své hudební zdi žádnou hračku.
          Zdi by bylo možnou využít i v reklamě. Jak lépe upoutat pozornost zákazníků než instalací hudební zdi za výlohou? Kolemjdoucí by vyvolal hudbu, ale třeba také reklamní hesla: "Dobrý den! Četl jste už poslední číslo Sciences et Avenir? Najdete tam mimo jiné zajímavou stať o ..."
          Jacqes Serrano však má jiné ambice. Už o d chvíle, kdy se hudební zeď poprvé představila v marseilleském metru, sní choreograf Roland Petit, který vede soubor Ballets de Marseille, o tom, že dá jedné ze svých hvězd tančit před zdí. Její pohyby by vytvořily hudbu, která by zase zpětně ovlivňovala tanec.
          Skladatel rovněž uvažuje o tom, že by optické buňky, tedy samu zeď, nahradil videokamerou, jejíž obrázky by ani nebylo nutno vysílat. K přístroji by byla připojena další aparatura, která by převáděla zvuky v notový zápis, a nakonec by vypadla už vytištěná partitura, kterou by pak mohl interpretovat skutečný orchestr.
          O hudební zeď je velký zájem. Po Marseille se s ní seznámily Nancy, Rennes a další francouzská města a střediska hudebních festivalů. S touto skutečností křiklavě kontrastují potíže, jaké musel Jacques Serrano překonávat, když svou myšelnku uváděl do života. Odborníci měli o věc velký zájem, zato ti, kdo by měli realizaci vynálezu financovat, neměli zájmu ani trochu. Sedm let běhal Serrano od jednoho mecenáše k druhému - bez úspěchu. Dokonce ani ve Spojených státech, kde byl na dvouročním stipendiu, nenašel sponzora. Nakonec se však přece jen rozýbala francouzská ministerstva a s přispěním marseilleské radnice se stala hudební zeď skutečností.

Zdroj: Neidentifikovatelné číslo 100+1 zajímavostí z roku asi 1985