Čas běží jako voda a už je tu další ne škola v přírodě (jak byste jistě očekávali), nýbrž lyžařský zájezd. A to můj vůbec první lyžařský zájezd. Nepočítám-li školku v přírodě, od níž již uplynula značná doba, mohu prohlásit, že jsem stál na lyžích poprvé v životě. Jeli jsme autobusem do Úpice v Krkonoších v lednu 1989, tedy ještě před "sameťákem". Ubytováni jsme byli v hotelu Beránek, který navenek nevypadal nic moc, ale uvnitř to docela šlo. Na pokoji jsem byl již tradičně s Mirkem Krejčíkem a navíc poněkud netradičně s Lubošem Strnadem. Pokoj byl malý, ale útulný. Nechybělo ani umyvadlo se zrcadlem. Vždycky jsme měli na pokoji pořádek, ale nakonec jsme byli v bodování (soutěži mezi pokoji v udržování pořádku, která probíhala na školách v přírodě) druzí a to o jeden mizerný bod. Vyhrál to pokoj vedle nás, náš největší soupeř, který získal maximální možný počet bodů. Náš pokoj ztratil ten bod navíc kvůli takové prkotině: totiž Luboš si dal své lyžařské boty vedle sebe tak, že kdyby si je obul, ani jednu nohu by neměl ve správné botě (měl je tedy špičkami od sebe, pokud lze o nějakých špičkách vůbec mluvit, protože bylo obtížné, ne-li nemožné na první pohled poznat levou botu od pravé). Navíc byla p.u. Široká, kterou jsme měli na přírodopis, v nějaké špatné náladě a ještě k tomu byla na náš pokoj a na mě nějaká vysazená.
          Zvláštní je, že se na samotný účel lyžáku, tedy lyžování, moc nepamatuju. Bude to nejspíš tím, že jsme za týden pobytu byli lyžovat jenom třikrát, a protože v Úpici a vůbec v okolí nebyl žádný pořádný sníh, museli jsme dojíždět až do Pece pod Sněžkou, což bylo dobrých 50 kilometrů. Abychom se s lyžemi nemuseli tahat furt tam a zase zpátky, nechali jsme si je v úschovně v Peci. Jelikož jsem měl veškerou lyžařskou výstroj vypůjčenou, nepasovala mi dost dobře. Lyžáky mi byly o dobré číslo větší, takže se mohlo zdát že se mi při mé nemotorné chůzi střídavě prodlužuje levá a pravá noha. Tento problém jsem později vyřešil tím, že jsem si vzal asi troje ponožky, z toho jedny hodně silné. Lyže jsem měl značky SULOV, rovněž vypůjčené. Vázání fungovalo opravdu bezvadně. Při sebemenším pádu, ze kterých se téměř výhradně skládalo mé lyžařské umění, se vázání uvolnilo a lyže odskočila. Ne vždy, a zvláště v tomto případě, byla výhodná charakteristická vlastnost lyže - tedy její neuvěřitelně lehký samočinný skluz po sjezdovce směrem dolů. Jistě namítnete, že této nežádoucí ztrátě lyže brání přece brzdy na lyži, které se aktivují, právě když se dostane bota z lyže ven. Takové brzdy jsem sice na lyžích měl, ale abych pravdu řekl, o jejich spolehlivosti by se dalo s úspěchem pochybovat. No dobře, řeknete si, ale v případě, že tyto brzdy selžou, mají ujetí lyží přece zabránit tzv. ochranné řemeny. Možná, že by i zabránily. Když jsem totiž balil věci na lyžák a dostal jsem se k položce "ochranné řemeny" v předepsaném seznamu, jako naprostý laik v oboru lyžování jsem absolutně nevěděl, co by to mohlo být, a tak jsem za vydatné duševní pomoci mé matky usoudil, že to nejspíš budou takové ty malé řemínky, kterými se lyže svazují k sobě, aby držely pohromadě. Můj předpoklad byl však špatný, což jsem bohužel zjistil až na sjezdovce. Skutečný účel ochranných řemenů byl stejný jako u brzd. Tyto řemeny byly na jednom konci připevněny k botě a na druhém k lyži, takže v případě vypadnutí vázání nemohla lyže ujet. Myslím, že zrovna mně by nejvíc příslušelo, abych tyto řemeny vlastnil, protože jsem shledal, že vzhledem k častým výpadům vázání by se jevily jako pomůcka velmi praktická. Bohužel jsem musel několikrát absolvovat zdlouhavou a nezáviděníhodnou cestu mnohdy až dolů pod sjezdovku pro ujetou lyži. Moje lyžařské výkony samotné by se daly označit za více než podprůměrné. Teprve ke konci kurzu jsem se naučil jakž takž dělat malé i velké obloučky, ale zastavit jsem stejně neuměl jinak než pádem. Kolikrát už to vypadalo, že mi vzhledem k malé rychlosti a téměř pravoúhlému natočení k dráze lyžařů "sešupářů" podaří zastavit, ale nakonec jsem stejně upadl. To by bylo asi tak vše, co se týče mého "lyžování", které pro mě rozhodně nepředstavovalo hlavní náplň lyžáku.
          Byla spousta jiných aktivit, které jsme mohli vzhledem k dostatku volného času provozovat. Jednou z nich byla výroba; tentokrát však už ne pouhých čisticích prostředků, ale výroba poživatelných nealkoholických nápojů, pokud možno lahodné chuti, za použití úsporného množství surovin při minimálních nákladech. I přesto, že jsme neměli vždy k dispozici právě to, co by odpovídalo naší potřebě, a tudíž jsme byli omezeni jen na určitý počet kombinací ingrediencí, dovoluji si tvrdit, že se nám alespoň ve dvou případech podařilo namíchat drinky vskutku mistrovské. Nápad přišel myslím z Mirkovy hlavy, já jsem nadšeně souhlasil a Luboš se omezil na nepříliš ochotné stanovisko, že bude sem tam spolupracovat. Názvy našich dvou nejpopulárnějších nápojů byly "ŽIVÁ SMĚS" a "MENTHO-CIT". Složení nemohu prozradit, protože je firemním tajemstvím společnosti MICH-MAR, ale mohu alespoň říci, od čeho jsou odvozeny názvy jednotlivých nápojů. Drinku "Živá směs" jsme toto pojmenování dali až později, když částečně zrosolovatěl, a to hlavně vlivem bonbónů-medvídků (těch českých), s jejichž množstvím jsme to kapánek přehnali. Naproti tomu "Mentho-cit" dostal svůj název už na počátku, jelikož se naše snažení ubíralo směrem vytvořit mentolový nápoj. Chuť Živé směsi byla charakteristická pouze pro tento nápoj a s trochou fantazie by se dala přirovnat k chuti jistého mírně alkoholického nápoje, jehož jméno si momentálně nevybavuji. Oproti nasládlé chuti Živé směsi byla chuť Mentho-citu možná až moc kyselá, ale právě to byla specifická vlastnost tohoto pití.
          Co naplat, dnešním světem hýbe reklama, a kdo ji nemá, ten jakoby nebyl. Pomocí tohoto prostředku moderní doby se nám (firmě MICH-MAR) podařilo vyzískat z našeho podniku přinejmenším takový kapitál, jaký jsme do něj vrazili. Celá věc spočívala v tom, že jsme určitým vytipovaným lidem z naší třídy dávali ochutnávat zadarmo pravidelně přiměřené dávky obou drinků a tito naši "ochutnávači" pak propagovali drinky po celé třídě. A tak se našlo několik lidí, kteří byli ochotni za několik kávových lžiček drinku přiměřeně zaplatit, byť i jen aby to zkusili. Velice dobrým zákazníkem se stal Roman Eder, o jehož správném duševním vývoji by se dalo s úspěchem pochybovat. Už proto, že jsme od něj vyzískali nejvíc peněz (asi 6 Kčs) za pramalé množství nápojů, které jsme navíc měli pro Románka obzvláště pečlivě naředěné.