V létě přijde vhod každému výletníkovi občerstvení u lesní nebo polní studánky. Zdroje nezávadné vody jsou ale bohužel stále vzácnější, právě tak jako prastaré výrazy, které je v lidovém jazyce označovaly.
         Studánka bývá obvykle na stinném místě, které ani v parnu nevysychá. V jejím jméně slyšíme jméno její vlastnosti - studený. V starších dobách se říkávalo studénka nebo studýnka, tak jak to dosud dokládají místní jména. V jižních Čechách se užívalo i slovo v rodě mužském, studánec, a to připomíná i další tamní výraz odvozený od slovesa temeniti - prýštit, pramenit ze země, staročeský temenec či tymenec. Tak se označuje sice také mokré místo, ale s pramenem jen občasným, s vodou nahromaděnou spíše po dešti. Takovému mokrému místu na opačné, severovýchodní straně Čech říkají vejvar, vejřeviště nebo vejveřiště, tedy místo, kde voda ze země vyvěrá na povrch. Na Chodsku "vodička pryjská", jinde prejští. Místo, kde je občas mokro, je pak vejprysk.
         Zajímavé "vodní" slovo je zřídlo, známé nám z lázeňských míst, ale také - v lidové podobě žídlo - z českých i moravských nářečí. Žídlo je původně ústí, otvor do nádoby, ale také otvor do země, z kterého voda vyvěrá. Přeneseně pak je to nejen místo, ale i sám pramen vody, nebo - básnicky - zdroj čehokoli jiného, například zřídlo vědomostí, nesváru apod. Zřídlo je slovo velmi starobylé a jeho souvislosti sahají až do doby praslovanské.
         Vraťme se ale ještě k vodě dobré, pramenité, čili - jak se říkalo v Podkrkonoší - strumenné. Slovo strumen nebo strůměj tam znamenalo totéž co pramen, které připomíná stejným zakončením -en. Pradávný základ slova strumen zněl sreu a znamenal "téct". Dodnes ho najdeme i ve slově ostrov, což vlastně je "místo obtékané vodou". Západoslovanské slovo strumen, známé z polštiny i z lužické srbštiny, připomíná ze Slezska báseň Petra Bazruče: "Strumeně seskočí z hor, rozlítí se Ostravice," a také slezské místní jméno Strumeň, které zachytil v minulém století Jungmannův slovník. V jiném prostředí se význam tohoto starého slova trochu posunul. Na Rychnovsku nebo v řeči starých vorařů býval strumen "proud vody tekoucí přes splav" nebo "peřej", na Mělnicku "dlouhá tůně", jinde jezírko z bývalého pramene řeky. Na závěr ještě připomenu písničku z Podkrkonoší:
         Strumka, strumka, strumka,
         zelená je louka.
         Vždyť opravdu tam, kde je strumen nebo strumka, je louka svěží a zelená a lidé se tam rádi napijí čerstvé dobré vody.

Jaroslava Hlavsová