Karel Čapek v Zahradníkově roku píše: Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Myslel ovšem vždycky hlavně na zahrádku květinovou, okrasnou, která byla jeho velikou láskou, zelinářů se však odříká: Věřte, že mluvím o zahradníkovi zahradním, a ne o těch sadařích a košťálnících. Každou okrasnou rostlinku pojmenovává také latinsky, jak botanická odbornost velí. - Zajímavé ale bude, když se podíváme i na předmět péče těch "košťálníků", na zahradu zelinářskou. Tady často najdeme s překvapením i mezi obyčejnými českými názvy zeleniny tolik latiny, že nemůžeme pochybovat o tom, že tu jde opravdu o rostliny kulturní a u nás dávno pěstované, jestliže přejatý název našel zdomácnělou podobu českou. Zároveň jsou ty přejaté názvy svědectvím složitých cest, kterými k nám různé druhy zeleniny kdysi přišly obohatit jídelníček.
         Samo slovo zelenina je novější, vytvořené jako souhrnný název až za obrození. Názvy druhů jsou však původem zakotveny často až ve staré řečtině a k nám složitě cestovaly přes latinu, popř. italštinu a němčinu.
         Pro vyšší obsah vitamínů a hlavně pro jemnější chuť si u nás nedávno získala oblibu zelenina jižních zemí, příbuzná květáku: brokolice (její název zatím není ani ve slovníku spisovné češtiny uveden). Běžně se říká brokolice, tedy s b - stejně jako v názvu anglickém - broccoli, což je vlastně množné číslo původního jména italského - brocco. Brokolici blízký květák byl česky pojmenován podle toho, že to, co jíme, je květem rostliny, nazývané dříve německým slovem karfiol, které je z italského cavolfiore, složeného z cavolo (zelí) a fiore (květ). A to cavolo je z italského caulus, původně řecky kaulos - košťál. Druhá část slova připomene jméno bohyně květů Flory. Známe je jako latinský ekvivalent českého květena (termín botanika Presla).
         Vezmeme nejdřív to nejběžnější, co pěstujeme pro rodinnou spotřebu na zahrádce, nemusíme zrovna hledat na trhu třeba exotické artyčoky, jejichž pojmenování začíná v arabštině a cestovalo k nám přes jazyky románské. České lidové písničky dosvědčují oblibu zeleniny: třeba východočeská taneční Záhon petržele, záhon mrkve, nechoďte k nám, hoši, až se smrkne. Přesně vzato, ve východočeském nářečí se říká petružele, tak jako ve staré češtině; jméno bylo přetvořením latinského petroselinum, slova původu řeckého. Je to název blízký jménu jiné kořenové zeleniny, celeru, lidově také cerelu. Naše spisovné celer je ale vlastně z nářečí němčiny, a ještě dříve z italského lidového názvu seleri. Nářeční názvy sedláků na trhu přešly tedy hranice a společně směřují k jednomu východisku: je to zase latinské selinum (z řeckého selinon), jak už bylo v základě slova petržel. Ale ta mrkev, starobylý název známý všem Slovanům, je podle etymologů patrně jméno praevropské.
         K základním - také folklorem opěvovaným - druhům zeleniny patří i cibule. Tak jako jí podobný pór či pórek má zase jméno původu latinského. Latinská zdrobnělina cepula se k nám dostala přes staroněmeckou podobu Zibolle. Pór je z latinského slova porrum přímo.
         Zajímavý internacionální původ má české rajče. Název rajské jablko je překlad německého Paradiesapfel. Paradies (ráj) je zase ze slova latinského (paradisus), které tak jako i předloha řecká znamenalo vlastně zahradu (rajskou zahradu) . I česká ředkvička, která vypadá docela domácky, má jméno původu latinského. Na rozdíl od všech ostatních slovanských jazyků jen čeština užívá název zdrobnělý. Ten souvisí nejen s německým Rettich, ale také s latinským radix "kořen". I další latinské slovo, spinachium (původu persko-arabského), najdeme snadno v různých evropských jazycích a také v českém slově špenát. O salátech se české lidové písničky zmiňují také, i když víme, že u nás nebyl výběr zrovna pestrý. Jedna zpívá Počkej, povím na tě, žes' byl na salátě a dále, že Salát vokurkovej, ten je tuze dobrej. Ta okurka měla cestu trochu zvláštní - k nám přišla přes polštinu z řeckého anguron; ale sám název salát stojí za zmínku. Často tím myslíme totiž ten základní, tedy tzv. hlávkový (podobně jako anglické cabbage lettuce). Salát je slovo celoevropské, k nám se dostalo zase z němčiny; v italištině salata je vlastně nasolená zelenina, a sale je z latinského sal (sůl). Dnešní čerstvé zeleninové saláty nebyly obvyklé, spíše zelenina vařená nebo naložená.
         A nakonec ještě chřest. Je to zelenina lahůdková a zvláštní nejen pěstitelskou náročností. Má i zvláštní historii, která se odráží v jejím jménu. Jako zelenina se chřest začal pěstovat asi v 15. století, u nás se pak "kuchyňskou němčinou" říkalo špargl. V Německu je zvlášť oblíben, jeho sezona v restauracích se jmenuje Spargelzeit. Ale vraťme se do historie. Podobně jako rostlina netřesk byl i chřest tzv. hromovým kořením. D. Rettigová ho nazývá "hromový kořen". Obě tyto rostliny, chřest i netřesk, mají nejen podobná jména, ale místy i shodnou funkci - chránit proti blesku - a dávaly se proto na střechu či za okna. Záporná forma jako u netřesku byla kdysi zřejmě i ve výrazu chřest (byl to tedy ne-chřest, bránící hromobití). Když se pro lidi stal chutnou zeleninou a ne hromovým kořenem, vytratil se i zápor z jeho jména a máme tu chřest.
         Vidíme, že druhy zeleniny prošly dlouhým vývojem nejen pěstitelským, ale i jazykovým. Jde o rostliny vpravdě kulturní, které o evropských stycích hodně zajímaveho vypovídají.

Jaroslava Hlavsová