Zase budeme jaru blíž - 19. března je svátek sv. Josefa a ten prý ničí poslední ledy širočinou (širokou sekerou), nebo jinak - přichází na led s pantokem - tedy s velkou sekerou, jakou mají tesaři (a to byl právě sv. Josef). Moravské nářeční označení dřevařské sekery pantok je z německého Bandhacke. Ale vraťme se ke jménu Josef. Jeho svátek býval v Praze slaven na dnešním náměstí Republiky - dříve Josefském - velkou jarní poutí. Je to jméno dosud velmi oblíbené a patří k němu i řada domáckých podob, jako Józa, Joska, Jozífek, na Moravě i Jožka a Jožin, ale také podob Pepík, Pepa, a dokonce i Bobeš nebo Boban a Bob. A to nemluvíme o rodě ženském, tedy o Josefách, Josefinách, dříve zkráceně Fíninkách. Vidíme, že se ty domácké podoby křestních jmen značně vzdálily původní hebrejské podobě Josef. Podle bible víme, že Ráchel dala to jméno synovi a znamenalo "přidej"; myslela tím "kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna". V bibli je ale Josefů mnohem víc. Nejen ten nejznámější - sv. Josef, nazaretský tesař, ale deset dalších, např. Josef z Arimatie nebo ten Josef, kterého bratři prodali do Egypta, kde pak získal významné postavení i manželku, dceru velekněze Putifara. Jméno patrona - sv. Josefa není populární jen u nás, ale v celé Evropě i mimo ni. (U Muslimů je např. v podobě Jusuf.) A tak známe nejen seržanta dona José z opery Carmen, ale i Józu z Pohorské vesnice, Hrabalova strýce Pepina, cimrmanovského němého Bobeše a dříve populární pražské Pepíky z předměstského folkloru, právě tak jako z písniček "oslíka Joe" nebo "Jožina z bažin". Výčet by neměl konec, nositelé josefského jména jsou proslaveni v dobrém i zlém. Že jméno Josef (v angličtině zkráceně Joe) patří k těm obecně nejznámějším, dosvědčuje právě anglické a americké Joe jako obecné označení neznámého muže (asi jako naše lidové chlápek). Starší anglický výraz not for Joe znamená něco jako "ani za nic" nebo "to není nic pro mě".
         Zůstává ale otázka, jak se stalo, že má jméno Josef tolik neoficiálních forem. Vedle hláskových a tvarových obměn v různých jazycích, jako je třeba ruská Osip, anglické Joseph a italské Giuseppe, jsou všude i podoby zkácené - užívá se prostě jen první nebo druhá část jména (asi tak jako Jaromír je někde Jára a jinde Mirek). A tak to italské Giuseppe dalo svou druhou půlkou vznik nejen německým seppům a Sepplům, ale i u nás (prý vlivem vídeňského prostředí) se vytvořil vedle staršího Jozífka i Pepa a Pepík, ale také Bobeš a Bob, což není jen podoba nová. Ve východních Čechách je to domácké jméno tradiční, Bobeš říkají Josefovi i v Jiráskově hře Otec. A tak přejme vše nejlepší k svátku všem Josefům i Josefám či Josefinám a přejme také, ať je den svatého Josefa vždy pěkný - prý to zvěstuje dobrý rok.

         Poslední čtvrtina března už patří jaru. Protože v češtině užíváme (na rozdíl od většiny jiných evropských jazyků) české názvy měsíců, a ne ty mezinárodní, které mají původ v kalendáři římském, můžeme snadno usuzovat i na původní význam těchto jmen. U měsíce března se etymologům nabízí hned dvojí původ. První a nejběžnější výklad vychází z přídavného jména březí (oplodněný). Odvozenina březen tu vyplývá ze skutečnosti, že dříve tak důležitý majetek - drobné hospodářské zvířectvo, zvláště ovce a kozy, v ten čas je opravdu březí. Druhý názor vychází také z pozorování přírody - břízy v ten čas začínají rašit a dávají mízu - březovou šťávu, kdysi uznávaný ozdravný prostředek. Pro tuhle významovou okolnost i břízy byly tak důležité, že jejich jméno snad přešlo na název měsíce března. A tak v březnu začíná jaro. Starší básníci od obrození tu dobu nazývali také vesna, jako v ruštině. Tento poetický název jara má zase původ až v kalendáři latinském; latinsky totiž ver je "jaro" a vesna byl už výraz i význam praslovanský. České jaro je ale také všeslovanským a praslovanským jménem, souvisí však s německým slovem Jahr - rok. Jarem původně rok začínal. Od českého slova jaro, slovensky je ženského rodu - jar, se odvozovaly pak názvy různých přírodních důležitých produktů, které s časem jara nějak souvisely; jařina, jařice či jarka jsou názvy pšenice seté až na jaře, jeřátko bylo ve staré češtině jehně na jaře narozené. Dnešní význam knižního přídavného jména jarý je "bujný, plný života", tak jako živá příroda na jaře opravdu je. Vzpomenu, že i básnické přenesení slova jaro, tedy význam "nový počátek života", má tuto symbolickou sílu i v angličtině. Není náhodou, že tu slovo spring má kromě označení jarního období i význam "pramen", ale také "vyskočit, tryskat proudem". Kdo tráví počátek jara na horách, jistě tu spojitost krásy všude tryskajících pramínků a nového života radostně vnímá.

         Na 24. duben připadá svátek svatého Jiří. Kolem osoby tohoto mučedníka, který byl za císaře Diokleciána velitelem římských legií a jako křesťan r. 303 popraven, je mnoho legend. Zobrazován je vždy na koni jako rytíř bojující s drakem, symbolem zla. U nás je tradičně spojován s počátkem jara, např. Sv. Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva rostla, tráva zelená, růže červená, fiala modrá... - zpívala děvčata, která vynášela smrt - Mařenu ze vsi a nové léto do vsi. Podle pranostiky také víme, že Na svatého Jiří ze země vylézají hadi a štíři.
         Nejen folklorní prameny ale dokumentují popularitu sv. Jiří. Je to dodnes množství jmen osobních. Z domáckých podob jména Jiří, které je počeštěnou podobou latinského Georgius a řeckého Georgios, což znamená "rolník", se stala různá příjmení. Jsou to nejen Jírové a Jirkové, ale i jména Jirák, Jiráň, Jirát, Jiránek i Jirásek a dále Jireček, Jireš, Jiroušek, Jirsa aj. Gramaticky je jméno Jiří zajímavé tím, že ač je skloňováno jako přídavné jméno měkké (typu jarní), zachovává si ve spojení s adjektivem svatý kromě 7. pádu archaické tvary: svatého Jiří, svatému Jiří, na svatého Jiří, po svatém Jiří. Odlišné tvary dnešní dokládá např. název pražského náměstí Jiřího z Poděbrad (dříve se jmenovalo Krále Jiřího). I místní jména u nás jsou odvozena od jména Jiří. Máme Jirkov i Jiříkov, Jiřetín, Jiřice, na Slovensku sv. Jur.
         Ještě něco ale jméno Jiří připomíná. Je to obrazné ustálené spojení být jak v Jiříkově vidění, které je jen české - jiné jazyky ho neznají. Užívá se o zážitku něčeho krásného, překvapivého, o radostném údivu, úžasu, příjemném překvapení a zároveň nechápání situace. Odkud pramení takové obrazné rčení, kde se u nás vzalo? Je velmi staré, traduje se od středověku. Tehdy vznikla latinská pohádkově laděná kniha Jiřího z Uher o napraveném hříšníkovi, králi Jiříkovi, který zažil a viděl mnoho neuvěřitelných věcí. Ve 14. století byla kniha brzy přeložena do češtiny. Za obrození ji připomíná kra J. K. Tyla z poloviny 19. století - Jiříkovo vidění. Anglická literatura zná Alenku v říši divů, a ta se stala také citovanou součástí podobného přirovnání, významem blízkého našemu Jiříkovu vidění, ekvivalentem slova "žasnout". Tolik tedy na okraj významného jarního svátku všech Jirků a Jiřích.

Jaroslava Hlavsová