Nezávislý kandidát do senátu nedávno vyvracel tvrzení, že 400 ze získaných podpisů, které potvrdily souhlas s jeho kandidátkou, bylo falešných. Říká, že to je blamáž, avšak myslí tím, že je to lež, pomluva, podpisy že byly pravé. Ona to ale možná není pomluva, a pak je to tedy pro něj opravdu blamáž, česky ostuda, hanba. Slovo blamáž patří k těm nepříliš častým francouzským výrazům "ze společnosti", které u nás zdomácněly a nadále se užívají. Dokonce se užívá i odvozené sloveso blamovat se. Trávníček z 30. let dokládá i dokonavou hovorovou formu blámnout se, bláml se. Jak jsme řekli, blamáž je slovo francouzské, souvisí se slovem blamer - tupit, zastouzet - a to se středolatinským blasphemare. To známe z řidšího cizího slova blasfémie, rouhání, které je také ze střední latiny a řečtiny, v níž je složeninou dvou slovesných základů - škodit a mluvit. Jde tu opět o zostouzení, o to, že někdo škodí mluvením. I angličtina má sloveso blízké - to blame - s významem dávat vinu, hanět. Vidíme, že cizí slova Evropou cestují, při přejímání a užívání je ale musíme dobře znát, abychom se neblamovali, tedy neutrpěli blamáž, neztrapnili se.

         Před časem jsme si povídali o různých významových posunech, které vývoj slovní zásoby provázejí. Máme tu dnes dva aktuální příklady na přenášení významu. První je ztráta terminologického významu odborného výrazu přímo z mluvnice. Je to sloveso skloňovat, které v jazykovědě znamená měnit tvar slova k vyjádření pádu, čísla, popř. i rodu, ale mimo odborný rámec užití, hlavně v současné publicistice znamená často vyslovit, užívat nějaké slovo. A tak slyšíme třeba větu hodně skloňovaným termínem jsou alternativní zdroje, jindy pan kolega skloňuje často stejný pojem jako německá strana apod. Takovému procesu, kdy slovo ztrácí svůj výhradně odborný význam a užívá se mimo obor, ve kterém je definováno ve významu novém, neterminologickém, říkáme determinologizace. Často postihuje termíny z oborů technických, gramatiku a její odborné názvy snad poprvé.
         Jiný zajímavý příklad na významový posun v současné době představuje slovo původně odborné terminologii vzdálené - zavináč - ve slovníku definované jako zavinutý marinovaný plátek sledě se zeleninou. Pominu-li, že v úzkém kruhu uživatelů - tanečníků společenského tance - je slovo slangovým názvem jisté figury (např. z jive), je pozoruhodný teď význam další. Je to název e-mailového znaku @ (ve známé grafické podobě psacího malého písmene a v zatočeném kroužku), oficiálně citovaný v adresách. Zavináč se tedy stal běžně užívaným termínem e-mailové komunikace, i když je původně názvem slangově přeneseným.

         Mezi dopisy, které dostáváme od posluchačů, byl dotaz od pana Mareše z Liberce. Ptal se, zda je správné ustálené slovní spojení mám na vás prosbu. Pan Mareš správně soudí, že náležitá je slovesná vazba s pádem třetím a předložkou k: mám k vám prosbu. Podobně dvojí vazba je ve spojení se slovy dotaz, otázka. Ani zde není správné mám na vás dotaz, mám dotaz na pana poslance, mám otázku na paní předsedkyni, jak často zaznívá např. v parlamentních interpelacích. Zde je vhodná předložka pro - také s pádem čtvrtým. Oba typy předložkových spojení je však lépe nahradit prostým slovesem; místo mám k vám prosbu, nebo dokonce nevhodného mám na vás prosbu je prosím vás a místo mám dotaz na pana poslance, otázku na paní poslankyni jen ptám se pana poslance, tážu se paní poslankyně apod.
         Jiný je problém častých důvodových spojení předložky na typu na dotaz, na radu, která jsou ve spisovném jazyce zcela náležitá. Dějové podstatné jméno v těchto častých předložkových spojeních vyjadřuje příčinu děje: sdělení na dotaz, lék na radu, koncert na přání, dort na objednávku, návštěva na pozvání, a také se slovesem: přijet na žádost, zemřít na infarkt, dát na pamětnou apod.

Jaroslava Hlavsová