Nad přílivem anglických slov se nepřestává naše veřejnost pozastavovat. Mnohdy oprávněně. Často připomínáme, které tematické okruhy slovní zásoby tento vliv angličtiny nejvíc postihuje. Mluví se o reklamě, počítačové technice, moderní hudbě. O třetím případu budeme mluvit; schválně jsem nepoužila termín, o který v dotazu jedné posluchačky šlo. Ptá se, proč se neříká populární hudba, ale pop-music.
         Je to především proto, že oba výrazy nemají, ač jsou doslovným překladem, úplně shodný význam. Bývá to často. Slovo nebo slovní spojení se jako termín zavede a ustálí v jiném rozsahu užíváním v určitém oboru. Rozebereme si výraz populární hudba, či obecně muzika. Populární (z latinského popularis) znamená "oblíbený, srozumitelný, obecně přístupný". To může být člověk, herec, politik, ale i výklad, časopis, kniha nebo přednáška. Vždy na rozdíl od neznámého, těžko pochopitelného nebo příliš teoretického a speciálního. Populární hudba tedy zahrnuje i tzv. lehčí klasiku, árie a ouvertury, koncertní valčíky apod., stejně jako dechovkové písničky a pochody. Naproti tomu anglický výraz pop-music, užívaný od 50. let pro označení jednoho ze základních druhů moderní populární a zábavné hudby, je názvem pro tzv. střední proud, tedy ne pro hudbu typu rock. Vidíme tedy, že je to něco jiného, význam spojení je užší, specializovaný. Užívání obou rozdílných slovních spojení - hudebních termínů, tedy populární hudba a pop-music proto zaměňovat nelze. Přejímané anglické terminologické spojení připomene svou zkrácenou první částí pop (z anglického popular) i výraz jiný, také u nás jako termín užívaný, totiž pop-art, který označuje "moderní umění pro široké vrstvy".

Jakmile trochu zaprší do teplého lesa, začnou růst houby. O jejich oblibě, zvláště pravých hříbků, svědčí i jejich název. Staré slovo hřib je známé kromě jihu po celém slovanském území, ale např. v ruštině se nechodí na houby, ale za gribami - jsou tu tedy hřiby obecným označením hub. Jestli se u nás zdá něčeho mnoho - jako hub po dešti, řekne Francouz jako žampionů po dešti, ale pozor champignon má ve Francii opět obecný význam, zatímco naše počeštěné žampion je už název druhový. Pro názvy hub, zvláště ty lidové, je typická významová nepřesnost, např. kozák v Čechách označuje houby různé. To platí i o starém - praevropském názvu bedla. K nám jej do názvosloví zavedl až v polovině minulého století Jan Sv. Presl, ale jako jméno lidové berla i bedla žilo už dříve.
         Zlé vlastnosti jedovatých hub připomíná nejen hřib satan, ale i muchomůrka (lidově i muchovírka či mušarka), která sloužila - rozdrobená do mléka - k hubení much. Zajímavou starobylou metaforou je hřib kovář a také koloděj, staročesky "kolář". Houba je opravdu tmavá jako začouzený oděv řemeslníků.
         Jmen hub, zvláště jmen lidových, je velké množství. Už v době Karla IV. jich mistr Klaret ve svém slovníku vyjmenoval asi čtyřicet. Jistě už tehdy houby patřily k oblíbeným lesním plodům.

         Znovu se vrátíme na žádost mnohých posluchačů k tvarům středního rodu - uvedu příklady: slova se ukázaly jako pravdivá, francouzská letadla přistály, levné trička byly, některé divadla hrály, byly různé stanoviska, chlazená kuřata se prodaly už dopoledne. Ve všech případech je chyba, která svědčí o nejistotě v užívání spisovných tvarů středního rodu u jmen přídavných, podstatných i sloves v minulém příčestí. Správě tedy měl říct pan Gross slova se ukázala jako pravdivá; podobně francouzská letadla přistála a chlazená kuřata se prodala. Je to ovšem těžké - v jednotlivých částech naší republiky máme k těmto tvarům různě daleko. V Čechách řekneme obecně, že malý štěňata skákaly, na Moravě se však užívají nářeční tvary shodné s tvary rodu ženského - tedy malé štěňata skákaly. Není to nic nového, ještě koncem národního obrození se u našich klasiků takové tvary najdou i v psaném jazyce - známý je doklad z Babičky Boženy Němcové: Byly to koťata májové. Teprve pozdější mluvnice zavedly tento poněkud zvláštní tvar středního rodu, zakončený v množném čísle na -a, tak jako má ženský rod v čísle jednotném. I když nevíme, jakou cestou půjde vývoj tvarů rodu středního, je zatím třeba ve spisovných projevech užívat tvary mluvnicí předepsané - tedy: Taková slova byla správná.

         Jeden posluchač z Náchoda mne v dopise před časem upozornil na to, že lidé oslovení na veřejnosti, hlavně v rozhlase, mají sice snahu mluvit lépe, než jsou zvyklí v běžném neoficiálním rozhovoru, ale že ta snaha vlastně kultuře projevu neprospívá. Jsou jen nepřirození, používají výrazy, které jim nejsou vlastní, zvláště cizí slova, a "zamotají se do věty tak, že nic vlastně nesdělují". Vzpomněla jsme si na ten dopis při sledování jedné časté chyby toho druhu. Např. pracovnice ministerstva školství nedávno řekla, že odborník je zaměřen na určitou orientaci, jindy chtěl kdosi utřídit něco klasifikací, při leteckém neštěstí slibovali informovat o podrobnějších zprávách z místa nehody a úředník jistého odboru životního prostředí chce dát limity podle stanovených omezení. Co je společnou chybou těchto vět? Mnoha slovy říkají jednoduchou informaci, neboli pleonasticky (jak se odborně říká nadbytečnosti slov stejného významu) sdělují totéž. Vždyť přece zaměření je vlastně orientace, utřídění je klasifikace, informace je zpráva a omezení je limita neboli hranice, mezní hodnota. Dávejme si pozor na jazyk, abychom se vyjadřovali nejen srozumitelně, jak si často připomínáme, ale i věcně a bez zbytečných slov.

Jaroslava Hlavsová