Slova cizího původu jsou stále živým tématem našich rozmlouvání o češtině. Inspiraci k tomu dnešnímu nám opět dalo několik zpráv z médií.
         Tak nedávno jsme mohli slyšet - v souvislosti s úvahami o blížících se prezidentských volbách, že se Václav Havel rozhodl kandidovat na druhý termín. Cítíme tu vliv angličtiny, kde výraz term označuje kromě jiného také určitý časový úsek, to, co v češtině zpravidla označujeme slovem období. Ale pro Čecha, pokud je citlivý k významu slov, je termín datum, bod, den; na druhý termín chodí vysokoškolský student ke zkoušce, lékař si s námi smluví termín, kdy přijdeme na vyšetření; napíšou-li nám v servisu do kolonky termín opravy 11. litopad, týká se to sice období, lhůty, ale 11. listopad je datum, kdy bude ukončena, a sotva bychom pochodili, kdybychom si pro auto přišli v průběhu lhůty. Správně by tedy bylo napsat, že Václav Havel bude kandidovat na druhé období.
         V poslední době se často setkáváme v různých souvislostech se slovesem stabilizovat. Podle slovníku znamená - učinit stabilním, ustáleným. Jestliže lékaři uvedou, že se podařilo stav zraněného stabilizovat, že je stabilizovaný, znamená to, že se nezhoršuje, nemění, i když se nezlepšil. Těžko ale chápu, jaký smysl má věta Na orbitální stanici Mir, která včera ztratila orientaci, se situace stabilizovala, znamená to, že ztráta orientace trvá a že nedošlo k další havárii?
         Naši vojáci to v Bosně nemají lehké. Před časem jsme četli o výbuchu bomby před budovou, kterou strážili. Češtináře nepřekvapí jen obsah zprávy, ale i ta podoba strážili. My, kteří jsme byli na vojně, jsme vojenské objekty střežili. Podoba strážili se ve spisovných projevech najde hlavně u některých moravských spisovatelů, kteří záměrně užívají nářečních prvků - z klasiků např. u Mahena nebo Mrštíků. Ale v tomto případě je možno spíš usuzovat na vliv spisovné slovenštiny. Víme, že soužití ve společném státě zanechalo v obou jazycích trvalé stopy; nestane se sloveso strážit jednou z nich? Prognostika v jazyce je ještě nespolehlivější než v jiných oborech, ale právě u tohoto slovesa pozorujeme během historie češtiny vyrovnávání, sjednocování podob. Novinář na počátku našeho století by asi napsal, že tu budovu vojáci střehli. Sloveso střehu, střežeš, stříci mělo v některých tvarech ž, to se postupně rozšířilo i do jiných a převládly nakonec podoby střežím, střežíš, střežit. Stále ale zůstává rozdíl mezi střežit a stráž, strážný, takže podnět k dalšímu sjednocování hlásek ve slovním základu tu je.

Zdeněk Hlavsa

         V Lidových novinách se loni na podzim objevil následující titulek článku: Izetbegovič přiznal, že na válečných zločinech se podíleli také Muslimové. Jméno těchto obyvatel Bosny bylo natištěno s velkým M. Známí mě na to upozornili s dotazem, proč je tu najednou změna pravopisu. Odpověď je jednoduchá, o změnu v pravém smyslu nejde, ale je třeba věc vidět v souvislostech s podobnými případy. Rozlišujeme totiž pojmenování muslim s malým písmenem, které označuje vyznavače islámu, učení proroka Mohameda, a jméno etnika jako v našem titulku. Ne všichni příslušníci etnika Muslimů (to už jsme u Muslimů s velkým M) jsou opravdu vyznavači islámu. Spojuje je však pocit příslušnosti k stejnému kulturnímu okruhu, stejným rodovým tradicím, a to je definuje jako samotné etnikum - nemusíme říkat přímo národ. Grafický prostředek - rozdíl v psaní velkého nebo malého začátečního písmene - můžeme v češtině využívat pro významové odlišení obou. Podobně je tomu u pojmenování starobylého národa a proti tomu vyznání židovského. S velkým písmenem píšeme jméno Žid tehdy, jde-li o člena tohoto semitského národa, dnes především soustředěného ve vlastním státě Izrael. Řekneme-li např. pravověrný žid, ortodoxní žid, máme na mysli příslušnost k židovskému náboženství, a tak píšeme písmeno malé, podobně jako např. ve slově buddhista, katolík apod.
         Analogická dvojakost staršího přístupu k označení příslušníka etnika romského slovem cikán nemá však žádný smysl. Člen romského etinka je nazýván Róm či Cikán - obojí samozřejmě s velkým písmenem. Etymologie dříve užívaného názvu Cikán souvisí s řeckým Atsignaoi, jak byli Cikáni nazýváni v Byzanci. Sami se však označovali jménem Rom, Romani, které se stalo také oficiálním názvem tohoto etnika u nás.
         Diskuse odborníků proběhla v nedávných letech i o psaní slova indián. Etnografové dobře vědí, že tu jde o souhrnný název mnohonárodní antropologické skupiny, ne o jméno jednoho národa. Proto píšeme slovo indián s počátečním malým písmenem. Indiáni totiž nejsou, jak známo, obyvateli země jménem Indie a nelze tedy chápat ani jejich jméno jako jméno obyvatelské, jako třeba Číňan, ve kterém je velké písmeno žádoucí.
         Využívejme tedy s výhodou pro významové rozlišení obou variant malého či velkého počátečního písmene, ale také s vědomím, proč patřičný způsob psaní volíme. Není to tedy nějaká formální pravopisná změna, novota, ale domýšlení věcné podstaty problému. Při rozlišování takových pravopisných dublet nejde ani o výraz úcty nebo neúcty k označovaným skupinám. To s uvážováním o věcné podstatě a pravidlech plynoucích z významu a grafické formy nesouvisí. To patří jen k přístupu emocionálního hodnocení.

Jaroslava Hlavsová

         Jedním ze současných témat, s nimiž se můžeme setkat ve sdělovacích prostředcích, je referendum o vstupu do Severoatlantického paktu, které proběhlo v Maďarsku a stále znepokojuje některé naše politiky. Referendum je termín, který je poměrně přesně definován - podle posledního Slovníku spisovné češtiny jde o přímé hlasování občanů o zákonodárných a podobných opatřeních. Jako termínu by ho bylo užíváno jistě i v legislativě a přesně vymezuje hlavní nástroj přímé demokracie v protikladu k nástrojům demokracie zastupitelské. Přesto se občas projevuje snaha nahradit termín synonymním prostředkem: setkali jsme se s označením plebiscit i všelidové hlasování. Podle našeho názoru je užívání synonyma zbytečné. I když plebiscit znamená zhruba totéž, přece jenom se ustálil jako význam užší, jako hlasování obyvatel určitého území o tom, kterému státu má toto území připadnout. Pokud jde o všelidové hlasování, vidíme tu vliv ruského všenarodnyj. Není bez zajímavosti, že toto slovo najdeme jen v jediném z velkých slovníků češtiny, a to z počátku 70. let. Jako charakteristická jsou v něm uváděna spojení všelidový stát, všelidové vlastnictví - toto označovalo vlastnictví státní; tento pojem kladl rovnítko mezi stát a lid, považovaný za vždy jednotný, ale ve skutečnosti zbavený práva vyjadřovat individuální názory a zájmy. Když už bychom nějaký ekvivalent pro referendum hledali, stačilo by jistě lidové hlasování, vyhnuli bychom se nepříjemným asociacím s ideolodií minulosti.
         Nedávno jsme byli informováni o tom, že mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv zaslala našemu velvyslanci ve Spojenách státech dopis, ve kterém uvádí - a nyní citujeme, že bez ohledu na některé pozitivní kroky policie a justiční systém se v České republice odpovídajícím způsobem nezabývají stále četnějšími útoky skinheadů na Romy. Vzhledem k závažnosti textu nám vadí již to, že schází konkrétní podmět ke slovesu nezabývají - o kom je řeč? O politicích, úřadech, občanech vůbec, nebo se to týká právě policie a justice? Takové obecné vyjádření se přirozeně může vyjádřit i trpným rodem, ale sloveso zabývat se odpovídající tvary nemá. Nevhodné je také užití výrazu bez ohledu. Toto spojení je na místě v souvislostech jako vydal se do hor bez ohledu na počasí, chovají se v noci hlučně bez ohledu na sousedy - tedy udělal to v rozporu s očekáváním, neberou ohled na okolí. V uvedeném kontextu by bylo vhodnější spojení přípustkové, protože tu o skutečný rozpor nejde, např. takovéto: V České republice nejsou projednávány, řešeny útoky skinheadů, i když policie činí některé pozitivní kroky a justiční systém zásah umožňuje. Takovéto nejasné a nezdařilé formulace vznikají většinou příliš doslovným překladem z cizího jazyka - i zde asi jde o takový případ.

Zdeněk Hlavsa