Staočeská kuchyně, jak známo, hodně užívala koření. Z nich do vánočního cukroví patří především vanilka. V Jungmannově slovníku najdeme její jméno v podobě přejaté Preslem vanilie. Je ze španělského vainilla, avšak Španělé to slovo přivezli až z Ameriky. Jiná nezbytná cizokrajná přísada je skořice, která už ve staré češtině dostala domácí název skora, tedy kůra, protože - jak víme z podoby skořice kusové, která se dává do svařeného vína, je to opravdu kůra stromu z tropických krajin. A ještě je tu další koření anýz, staročesky také anýz (podle původně latinského anesum či anísum). A také voňavý hřebíček, cizokrajné koření, které tvarem natolik připomíná kovový hřebík, že takovou metaforu znal už starověk (již v latině je jeho název clavus, tj. "hřebík"). To vše patřilo do perníku, který byl pečivem kořeněným, pepřeným čili peprným (dříve perným), jak to dosvědčuje nejen české jméno perník, ale i oblastní název německý Pfefferkuchen.
         Do cukroví a vánoček ovšem patří i mandle, které názvem také dosvědčují příchod z dálek. Z německého Mandel (podle latinského amandula) se k nám dostalo slovo původně řecké a ještě dříve semitské. I rozinky k nám přišly prostřednictvím němčiny (proto je slovo rozinka původně psáno bez h stejně jako německé Rosine: to je z francouzského i latinského výrazu označujícího hrozen - takže i ta hrozinka má své opodstatnění v historii a obě podoby, hrozinka i rozinka, považujeme dnes za správné. Rozinky se přidávaly však i do vánoční pochoutky z tradice rakouské - lidově řečeno štrúdlu. Česky už nově a jen oficiálně závin. Jungmann právě tak jako Rettigová uvádí podobu ta štrúdle s významem "jídlo z mouky, zavináč". Na vánoční stůl zvláště městských rodin přicházelo vždy i jižní ovoce: fíky (z latinského ficus), pomeranče, dříve nazývané oranže podle francouzské podoby přišlé z východu. Výraz pomeranč z latinského pomorantium je složeninou ze slov pomum, "jablko" a italského arancia, "oranž". Dříve byl různý rod: ta pomeranče i to pomerančí. Novější podoba s e je podle vídeňské němčiny. A nakonec mandarinky, nazývané podle ostrova Mandara, kde se jim daří. Jménem Mandara nazývají obyvatelé ostrov Mauritius. A k nám jméno madarinek přišlo opět prostřednictvím německým. Vidíme, že různé kulturní tradice, s nimiž jsou i Vánoce spojeny, nám ukazují cestu Evropou i ostatním vzdálenějším světem.

         Před časem jsme se v našem pořadu zmínili o slovech se slabikami di-, ti-, ni-, u nichž se chybuje ve výslovnosti. Připomeneme, že jsme mluvili např. o slově diva, které označuje slavnou umělkyni, zejména operní. Správná je výslovnost tvrdá: dyva a časté chybné diva souvisí s tím, že Čechům připomíná slovo div (zázrak). Diva ale není žena divná, ani divotvorná, ale božská - je tedy od italského divus, které souvisí s latinským deus - bůh.
         Dnes připomeneme ještě dva případy slov, která takto mylně počešťujeme a pak ve výslovnosti chybně změkčujeme. Jde o slovo panický (např. panická hrůza, strach a také panika i panikář - vzpomeňte na píseň Už panikáři jedou). Všechna tato slova souvisejí nikoli s panicem, ale s bohem Panem z řeckých pastýřských mýtů. Do češtiny se slovo panika dostalo prostřednictvím francouzštiny. Latinský původ má další problematické slovo - konifera. Znamená jehličnatý strom, s českým slovem kůň nemá nic společného - latinské konifer znamená nesoucí šišky - tedy plody tvaru konického. Pamatujte tedy: panický, diva, konifera - vyslovíme tvrdě.
         Pak je několik slov, kde pravidla výslovnosti dávají dvě možnosti. Je to např. slovo orientálního původu, známé však v různých jazycích Evropy. Je to turecký divan (či dyvan - obojí možné). Stejně exotický původ má slovo nimrod "lovec". Nesouvisí s českým slovesem nimrat se, je původně jménem babylonského boha lovu a války. Slovo nimrod jako přejaté můžeme také vyslovit obojím způsobem: nimrod i nymrod a chybu neuděláme. Dvojí výslovnost umožňuje také finančnický termín tantiéma (i tantyéma) s významem "podíl z čiského zisku", přejatý z francouzštiny a dnes opět frekventovaný.
         A ještě tu připomenu název ostnatého hlodavce, který sice bodlinami připomíná dýku, ale s tím slovem nesouvisí. Je to dikobraz, slovo přejaté v minulém století Preslem z ruštiny. Dikij je rusky "divoký" a taký vzhled má dikobraz, či dykobraz - obojí je ve výslovnosti možné.
         Nakonec se zmíníme o slovech českých, u nichž není nejmenší důvod pro tvrdou, jakoby "cizí" výslovnost. Je to především divizna (nikoli tedy dyvizna), slovo už staročeské, které tentokrát opravdu s divem souvisí, protože to je rostlina léčivá, divotvorná. Další rostlinou je koniklec. Ani tohle jméno nesouvisí s koněm, staročesky správně je to totiž poniklec. (Vzpomeňte na příbuzný název krkonošské vsi Poniklá).
         A nakonec si připomeneme tolik (a často špatně) vyslovovanou Matiční ulici (nikoli matyční). Je to slovo české - název matice je starší pojmenování neziskové podpůrné organizace - např. Matice česká, v Martině Matice slovenská, učebnice dříve vydávala Matice školská. Od toho je přídavné jméno matiční - dříve býval např. matiční večírek, matiční ples, matiční výbor apod. Vždy ale vyslovujeme měkce, stejně jako např. jinou českou odvozeninu - matička.

Jaroslava Hlavsová