S uvolněním ekonomiky a cen se stávají číslovky (např. ceny nejrůznějšího zboží) mnohem častěji předmětem hovoru kohokoli z nás - od ekonomů a politiků až po děti, které se baví třeba o ceně hračky, sportovního zboží nebo počítačové hry. Je ale také běžné, že nikdo z nich není ušetřen problémů, které mu v řeči číslovky dělají, zvláště ty složené.
         Cituji úryvek z dopisů od paní dr. Blažkové z Brna: "Mě např. velmi trápí, jak málo moderátorů a veřejně vystupujících osob umí správně číst čísla, zejména desetinná, a jak málo lidí umí skloňovat číslovky. Jenom např. při oslavách 650. výročí Karlovy univerzity bylo toto číslo, zejména v 7. pádu, nejrůzněji deformováno."
         Je to právě dobrý příklad. Stává se často, že při začlenění číslovky do textu mluvčí ani část číslovky neskloňuje, takže se pak tvarem neshoduje s počítaným předmětem, např. Stala se právě majitelkou stotisíc korun, jedná se o návrat třistašedesát vojáků. Jindy, a to bývá častěji, se skloňuje nesprávně ve složené číslovce její část stovková: s pět seti osmdesáti zástupci, při šest seti padesáti letech. Nebo doklad z minulého týdne: k dvou seti dvaceti milionů. Není třeba připomínat, že právě u číslovek jde o přesnost a chyba vedoucí k nesrozumitelnosti se nevyplácí.
         Zopakujeme tedy základní způsoby skloňování číslovky složené. Buď můžeme říci osmdesát jedna žáků, jednaosmdesát žáků nebo podle rodu předmětu osmdesát jeden žák. Má-li konečná (jednotková) část číslovky potřebu shody plurálu, bude např. dvacet čtyři žáci i dvacet čtyři žáků, popř. čtyřiadvacet žáků (číslovku tak píšeme dohromady).
         Spojení číslovky s počítaným předmětem se skloňuje také různě. Buď se skloňují všechny části tohoto spojení, tedy: třicet tři vojáků, třiceti třem vojákům, s třiceti třemi vojáky nebo se část číslovky neskloňuje a pád je vyjádřen tvarem počítaného předmětu: se sto lidmi, ke sto padesáti korunám. Opravíme tedy ještě ten poslední citovaný chybný doklad: správně mělo být k dvěma stům dvaceti milionům (tedy původně nebyl v pořádku ani tvar milionů).
         O skloňování základních číslovek dva a oba, o tvarech číslovek tři a čtyři nebo o spojení jmen pomnožných s náležitou číslovkou druhovou někdy příště.

         Mnozí posluchači se pozastavují nad tím, jak "se v hovorovém projevu stále častěji používají nevhodné výrazy jako: strašně, hrozně, děsně, příšerně apod... při vyjádření pocitu nadšení, radosti a překvapení". Pan Kubín, z jehož dopisu cituji, podotýká, že se tomu nikdo v rozhlasovém pořadu (ani jinde) nevěnoval.
         Není tomu tak. Podrobné vysvětlení jsem podávala už dvakrát. Není snad ani pravda, že takové výrazy jsou stále častější. Záleží totiž na typu pořadů, pouze některé mají jakýsi nárok na užití výrazů expresivnějších, mezi něž ty zmíněné právě patří. Citově podbarvená spojení typu hrozně rád, strašně ráda, děsně milá, mám hrozitánskou radost apod. patří k vyjádření velké míry, intenzity tím, že spojí slova opačného významu. Nejsme sami, kdo k takovému účelu protimluvů užívá - je to i v jiných evropských jazycích. Připomenu např. anglické awfully funny - "strašně legrační" nebo thanks awfully - "strašně moc děkuju". Stejně emociální vyjadřování má i ruština a další jazyky a v češtině také není nové. Strašně rád už psali naši nejlepší básníci a spisovatelé, aby dosáhli přirozeně silného dojmu, např. Fráňa Šrámek - "Já mám tu holku strašně rád" nebo Božena Němcová - "Děti si povídaly, že je babička v neděli hrozně hezká".
         Míchání kladu a záporu za účelem dosažení významu mnohosti, velké míry či intenzity máme přece i u formálně negativních slov, kde záporka ne- jen podtrhuje, intenzifikuje význam, neruší ho: nestvůra je vlastně stvůra, nehorázný už také nepociťujeme jako zápor k nějakému horázný "ohromný" a samo adjektivum ohromný se ve stejném (kladném) významu užívalo v podkrkonošské nářeční podobě nevohromnej. Takových příkladů určité nelogičnosti je v jazyce mnohem víc - připomenu spisovné spojení drtivá většina nadšeně souhlasila, opět využíváme přeneseně k vyjádření intenzity výrazu, který původně patří spíše jen ke spojením vyjadřujícím účinky opravdově zdrcující: drtivá přesila, porážka apod. Vidíme tedy, že i v jazyce odedávna "účel světí prostředky".
         Výrazům citově zabarveným, expresivitě však musíme vykázat jisté pole působnosti. Kde jde o vyjadřování přesné, exaktní, např. v jazyce odborném nebo ve zpravodajství, tam taková expresivita nemá své místo. Její funkce je stylově vymezena spíše žánry beletrie a publicistiky a projevy neoficiálními.

Jaroslava Hlavsová