Zopakujeme si dnes něco o psaní číslovek, tentokrát řadových. Víme, že za číslicí, která je písemnou značkou čísla, je tečka tehdy, když má číslice (arabská nebo římská) platnost číslovky řadové. Tečku nepíšeme tehdy, když číslici můžeme číst jako číslovku základní i řadovou, např. v datu s letopočtem. Tečka za řadovou číslovkou je významově nutná - sledujte pozorně tuto větu: Mezi nimi jsou bratři bývalého předáka ETA, kterého Francie vyhostila v 80. letech. Kdybychom tu za číslicí 80 neudělali tečku, nevyhostila by Francie předáka v letech osmdesátých, ale četli bychom to v osmdesáti letech - čili jako starce. Tečka je nutná i proto, že zabraňuje dvojznačnosti v těch případech, kdy čtení nerozliší přípona nesprávně napsaná za ní písmeny - např. není dobře psát, jak často vidíme, v 40ých letech, 12ti stupňové pivo, 10ti násobný apod. Spojení lze psát i celými slovy, tedy jedním složeným přídavným jménem: dvanáctistupňový, desetinásobný apod. Slovy píšeme i podstatná jména, která pojmenovávají jak číslice, cifry, tak i to, co je jimi označeno - např. tramvaj devítka, divadelní soubor Pražská pětka, fotbalová jedenáctka, Jizerská padesátka a další sportovní názvy, které vyjadřují míry, zvláště délku, např. tratí, bazénů: uplaval stovku, zaběhl šedesátku atd.

         V našem rozmlouvání o jazyce často užíváme mluvnický termín pád, pádové koncovky apod. Termín pád je doslovným překladem latinského casus, jak uvádí už slovník Jungmannův. Odvozených podstatných jmen od slovesa padat je mnoho, je to nejen doslovně z němčiny přeložený nápad, ale i poměrně nedávno publicisticky rozšířený dopad - silný účinek a potom i západ, odpad, případ, spád i spad a také složeniny jako listopad či vodopád. Vidíme, že u odvozenin se mísí významy původní - fyzický pád s významem přeneseným (nápad, dopad). Bohatá je frazeologie padání - padají vlasy, únava, dřímota, smutek, výstřel i branky, góly, stíny, ale i otázky a také odpovědnost, volba, karta; jablko v přísloví jablko nepadá daleko od stromu, v jiném rčení padá kosa na kámen a už u Jungmanna pýcha předchází pád. V poslední době slýcháme v politických diskusích požadavek typu padni komu padni. A stále platí pro některé nevychovance - škoda rány, která padne vedle. Některá spojení bývala napadána jako germanismy, především starší ekvivalent předložky za - v pádu, v pádu-li, že (říkalo se v pádu-li, že bude pršet, popř. v pádu špatného počasí). Dnes už není ani třeba takové spojení odmítat, vymizelo z aktivního užívání; drží se ještě tím pádem, které Trávníček hodnotí jako spojení lidové a má význam jednoduššího tak, proto je nastydlý, a tím pádem dnes nejde ven (řekneme a tak proto nejde ven). Podobná spojení má ovšem nejen němčina, ale také angličtina a francouzština. Právě tak můžeme srovnat spojení na každý pád (s významem jistě, za každých okolností) s německým auf jeden Fall, ale i s frází anglickou či francouzskou.

         V Praze 5 byl prý zase kolaps dopravy. Tohle přenesené neterminologické označení kritického stavu nějakého jevu neboli věci se často užívá. Původně je to termín lékařský, znamená prudké selhání krevního oběhu. Je jasné, že je to slovo odvozené z latinského colapsus a v jeho základu je sloveso lábí (padat), které znáte z užívaných slov příbuzných: knižních výrazů labilní (nepevný, nestálý) a také lapsus (skloňujeme v 2. p. lapsu i lapsusu), což znamená chybu, omyl, nedopatření. Nespisovné sloveso zkolabovat (zhroutit se, selhat) trochu odvádí od správného psaní slova kolaps. Podle latinského tvaru participia se totiž kolaps píše s p, jak slyšíme. Odvozeniny s b jako labilní, labilita mají ale b od jiných latinských tvarů, především od infinitivu labi. Zaznamenali jsme i odvozeninu přímo od celého slova kolaps - zkolapsovat, to ale neodpovídá správnému tvoření. Můžeme si tedy přát, aby na Praze 5, přetížené autodopravou ke kolapsům nedocházelo, aby dopravní síť nezkolabovala dřív, než se podaří postavit pokračování strahovského tunelu.

         Mnohokrát jsme tu mluvili o tom, jak důležitou stránkou pro oživení jazykového projevu je obraznost, přenášení významu, různá výstižná slovní spojení, ustálená rčení s metaforou nejrůznějšího původu. Často v pozadí přirovnání bývají zvířata, i když už kolem nás nežijí. Máme hlad jako vlk, někdo je chytrý jako liška, atraktivní dívka je kočka. Naprosto jiná je ale šedá myš - nezajímavá, obyčejná. Jako myš (a to zvláště kostelní) je člověk chudý, jiný je jako myš mokrý. Myš máme u počítače, ale nejen my - tento obrazný název je přeložen z anglického termínu mouse. Zajímavé je, že v češtině pro nevýznamného úředníka je označením spojení kancelářská myš, ale němčina i ruština mají shodně kancelářskou krysu. U nás je slovo krysa poměrně nové, přejal ho z ruštiny Jungmann, protože v lidové češtině byl pro krysu i potkana nerozlišený obrazný název němkyně, německá myš - pro sousedy nelichotivý, stejně jako jsou názvy hmyzu švábi, rusi. Od doby ustálení slova krysa v daném významu se objevují i česká spojení, která vyjadřují negativní vlastnost nositele - zbabělost (kdo se bojí je podle K. Čapka bídná pozemní krysa), zrádnost (viz obrazné rčení krysy opouštějí loď), krysou bývá nazýván i bezcharakterní vyděrač, zrádce, udavač. Vidíme, jak se nám pěkně rozlišily oba významy, spojené se specifikací zvířecích názvů. Původně užívaný název myš je však velmi starý; je nejen ve všech jazycích slovanských, společné kořeny jdou celou Evropou.

         V jednom menšinovém časopise jsem si přečetla, že je třeba se dostat se k meditu věci. Pochopitelně mělo být k meritu věci. Protože jde o výraz často nepřesně užívaný, řekneme si o něm něco, a nejen o něm. Znáte také slovo meritorní, to znamená podstatný, např. meritorní problém, meritorní návrh. Zase tu máme latinu, z níž slovo pochází, tedy od přídavného jména meritorius (zasluhující pozornost, důležitý), od lat. slovesa mereri (zasluhovat, mít hodnotu). Jeho tvar příčestí je meritus a odtud to meritum věci neboli podstata. Naproti tomu meditovat, či rozjímat je z lat. meditárí (uvažovat). Protože o meditacích se hodně mluví i píše, propagují je různé letáky, je toto slovo častější než meritum, a tak si je autor textu spletl. Víme však, že na cizí slova máme dávat pozor. Nejsou pak chloubou vzdělanosti, ale naopak.
         Právě tak tomu bylo ve větě, která končila je triumfem, který má Clinton v rukávě. Měl to být trumf v rukávě, jak to mívají nepoctiví karbaníci. Zde ovšem jsou dvě slova původem totožná - obě jsou z latinského triumphus, to je dále z řečtiny. Triumf znamená vítězoslávu, velké vítězství, zatímco německá podoba Trump, přejatá i k nám, má už význam jiný: karta, která přebíjí trumf, znamená překvapivý pádný důvod. To má asi prezident Clinton podle autora článku "v rukávě" - triumf však ještě ne.

Jaroslava Hlavsová